napsali o mě
Mám potřebu psát o Daniele Mikuláškové tak, jak si představuju, že ona sama tvoří (marná snaha…). Jak se mi její dílo i její osobnost jeví, vyjevuje. Krátký dopis, dlouhý telefonát, šarm v břitkosti úsudku. Kresba, malba, z rubu na líc vytáhnutého vlákna umístění…Když si prohlížím Danieliny obrazy, kontempluju. Když se je pokouším uchopit, začnu se ošívat. Šijou se mnou všichni čerti.
V prvních plátnech D. M. prováděných jehlou a bavlnkou, v širším slova smyslu krajinách, pociťuju závan fenoménu krajiny u nás nazírané a transformované v díle J. Johna, V. Boštíka, M. Ranného, dále K. Malicha, V. Kokolii. John, Boštík, Ranný jsou autoři, které také ctí Jiří Krtička – malíř, učitel, ale i kamarád D. M. Danielu s J. K. kromě výtvarného umění sbližuje ještě polarita tvrdosti a jemnosti. D. M. rozhodně není submisivní krajkářka ušlechtilých zálib, ale žena se srdcem korzára, co cosi vyšívá. Jiří, malíř promalovaných krajin (redukovaných vnějších a myšlených malováním vnitřních), je jako doma na horách, kde mu jinovatka jiskří ve vousech a čerstvo ještě víc jitří senzitivní mysl.
Výše napsané se týká víceméně školy. Školení. Prostředí, kde je k tvorbě vybízeno, kde se tvorba předpokládá. Při změně klimatu, po ukončení studií (tvůrce jinak něco studuje bezděčně pořád), když už jsme doma, je tomu trochu jinak. Tvorba se stává nutností, nezbytností, snad i posedlostí. Je to jiné chtění než ve škole. Nejčerstvější obrazy D. M., ať už vyšívané nebo na plátno malované, jsou výsledkem souběžných procesů. Práce u televize. Činnost, kterou zná hodně lidí, málokdo však dokáže to, co Daniela. Některé tyto výtvory mohou upomínat vizuálně i způsobem svého vznikání na díla označovaná ART BRUT, ale projev D. M. má jiné kořeny.
Výchozím bodem pro malby se stává téměř náhodně vybraná, vyvolená fotka z knihy či časopisu. I když. Náhody v počínání neustále tvořících našinců nejsou zas tak náhodné. Podle figurálních fotopředloh nebuduje D. M. hlavu nebo postavu malířsky konstruktivně, ani ji rozmáchle nedeformuje. Ona spíš magickým zdobením (bez zdobnosti pro zdobnost) pokrývá tvář, tělo skvrnitou pokožkou – vzorec na povrchu je klíčem k vnitřnímu světu takto zpodobeného. I vyšívané obrazy z poslední doby, vznikající coby interpretace fotografií, koketují s obývákovou, kuchyňskou magií. Zaklínáním. Zkrátka, od těch prvních vyšívaných artefaktů k těm nejnovějším se trochu změnila východiska. Dřívější vyšívání krajin skvěle konkurovalo malbě či kresbě autorů v tomto žánru kovaných. Dnes barevnou „živou“ tkání na konfekčním tkaní podává zprávy z paralelních světů. A přibyly mandaly.
Zprávy z divočiny. Té divočiny, která je v každém z nás (jak se o tom mluvilo na mezinárodní konferenci „Divočina jako fenomén integrální kultury“ v květnu 2002 na zámku Klenová, což byla doprovodná akce k výstavě „Divočina – příroda, duše, jazyk“). Od Petra Veselého k Anně Zemánkové.
Teď se mi málem přetrhla nit. To z těch mandal jde jednomu hlava kolem. Podle V. Boštíka je obraz silové pole.V. Boštík – vesmír, světlo. D. Mikulášková – vlákna. Vodivá. Nevím přesně, co vodí. Ale to, co ta vlákna brázděním našeho oka cikcak dávají dohromady, to, co nám před zraky skoro bzučí, není jen tak uvězněno v rámu. Ta věc se před námi staticky děje.
Záclona, dečka, povlečení. Textilie, které mají pokrývat, zakrývat, stínit, znejasňovat se stávají podkladem pro pitvu. Pro odkrytí vzorce krajiny, jindy do plochy redukovaného kokonu – obalu po židli. Měkkost, tvrdost. Poddajná linie barevné nitě tahem ostrá, tvrdá. Vzor, technického nákresu krása, víceznačný klikyhák.
Jsou ve výtvarném umění tendence nazývané procesuální. Ty obrazy často mluví: podívejte, jak jsem procesuální, chovám v sobě celý ten poctivý proces. Není tomu tak u Daniely. Jsou v současném výtvarném umění tendence nazývané současné. Na webových stránkách představujících to současné mladé umění jsem viděl i leccos vyšívaného. Avšak šití bylo buďto navíc nebo jen jako ozvláštnění. Rarita, kuriozita… Vyšité píchání, či tak něco… Chtění, snaha a dovednost. V dílech D. M. spatřuju krásu, rukodělnou eleganci bez příkras – při pohledu na tu její ruční práci nebolí diváka ruce. Její obrazy můžete uvidět najednou anebo je okem rozplétat. A jsou jako autorka sama. Silné a jemné…
