Sedm let myslím v nitích. 

Jak: 

Myšlenky jsou tenká vlákna, která jedno po druhém vytváří pole obrazu. Aby se takto stalo, je nutné zpomalit dech a téměř vypnout mozek. Myslím tím, pokusit se zastavit tok myšlenek, tu vnitřní nepřetržitou řeč, chtění, toužení, přemítání, hodnocení nebo se aspoň  pokusit o ztišení. Nitě, jejich tloušťka, tenkost, barva, dohromady dávají nekonečnou řadu možností.

Pohybem ruky mysl vytváří nití vlákno po vláknu obraz.

 

Moment prázdna:

Místo, kde není možné dopředu vědět, co vzniká – vznikne, neboť to nevidíme a ani netušíme, protože vrstvení nití je tak pomalý proces, že jedna niť nemůže vystihnout – setkat se s rozumovým záměrem, ať je jakkoliv dlouhá. Nejdůležitější fáze je právě toto prázdné tiché vrstvení, těžko říct zbavené očekávání (jako by rukou hýbal někdo jiný).

 

Klíč:

To je ono dobrodružství, které chvíli – věčnost, nenese vůbec nic – totální prázdno, propad,

(několik čar z nití a zase znovu navlékání nové niti, oko sledující zkoumavě to, co velice pomalu začíná utvářet určitý tvar nebo nějaké barevné pole).

 

Sepnutí mozku:

Oko zachycuje tvar, v barevném poli objevuje krajinu, ptáka, lodě, obličeje. Mozek spíná, spojuje se s vnitřním světem. Dostavuje se radost. Tento proces by se možná dal pojmenovat: Děkuji – vím. Záměr, který na počátku neexistoval, existuje, jen se  posunul v čase.

 

Závěr:

Pak už se obraz stává cappuccinem, jazzovou skladbou, kterou si velice pomalu zažívám, užívám, jehlou protkávám. 

Je tedy obraz odrazem mysli? Nebo odraz stává se obrazem? 

 

 

 

19.1.2012 D.M.