026_ALOE

Vyšívané obrazy Daniely Mikuláškové na ČRo3 – Vltava

napsali o mě

V Galerii Caesar, sídlící v budově radnice na Horním náměstí v Olomouci, jsou do konce roku otevřeny dvě výstavy.

Jedna z nich představuje fotografie osmapadesátiletého olomouckého malíře, kreslíře, fotografa a konzervátora Dalibora Sedláka, který se ve svých záběrech obrací se světu přírody a jejím pomíjivým detailům.

Druhá výstava nazvaná případně „Snití“ je věnována tvorbě osmatřicetileté bruntálské rodačky, brněnské malířky, kreslířky a autorky objektů Daniele Mikuláškové. Ta studovala v letech 1992 až 1998 na Filosofické a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obory česká filologie a výtvarná výchova a poté magisterské studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v ateliéru enviromentu u Vladimíra Merty. O charakteristiku její tvorby požádal Karel Oujezdský kurátora výstavy Jiřího Hůlu.

via: rozhlas.cz

Článek a rozhovor najdete zde:

http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/vysivane-obrazy-daniely-mikulaskove–1146027

March 12th, 2013

011_CIZI_NOCNI_KRAJINA

Můj portrét na Kultura.cz

napsali o mě

Na tomto odkazu si můžete prohlédnout můj prosil na Kultura.cz:

 

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1183619616-kultura-cz/312295350090014/obsah/219369-daniela-mikulaskova/

February 11th, 2013

040_HVEZDNE_VALKY

7 let v nitích

moje texty

Sedm let myslím v nitích. 

Jak: 

Myšlenky jsou tenká vlákna, která jedno po druhém vytváří pole obrazu. Aby se takto stalo, je nutné zpomalit dech a téměř vypnout mozek. Myslím tím, pokusit se zastavit tok myšlenek, tu vnitřní nepřetržitou řeč, chtění, toužení, přemítání, hodnocení nebo se aspoň  pokusit o ztišení. Nitě, jejich tloušťka, tenkost, barva, dohromady dávají nekonečnou řadu možností.

Pohybem ruky mysl vytváří nití vlákno po vláknu obraz.

 

Moment prázdna:

Místo, kde není možné dopředu vědět, co vzniká – vznikne, neboť to nevidíme a ani netušíme, protože vrstvení nití je tak pomalý proces, že jedna niť nemůže vystihnout – setkat se s rozumovým záměrem, ať je jakkoliv dlouhá. Nejdůležitější fáze je právě toto prázdné tiché vrstvení, těžko říct zbavené očekávání (jako by rukou hýbal někdo jiný).

 

Klíč:

To je ono dobrodružství, které chvíli – věčnost, nenese vůbec nic – totální prázdno, propad,

(několik čar z nití a zase znovu navlékání nové niti, oko sledující zkoumavě to, co velice pomalu začíná utvářet určitý tvar nebo nějaké barevné pole).

 

Sepnutí mozku:

Oko zachycuje tvar, v barevném poli objevuje krajinu, ptáka, lodě, obličeje. Mozek spíná, spojuje se s vnitřním světem. Dostavuje se radost. Tento proces by se možná dal pojmenovat: Děkuji – vím. Záměr, který na počátku neexistoval, existuje, jen se  posunul v čase.

 

Závěr:

Pak už se obraz stává cappuccinem, jazzovou skladbou, kterou si velice pomalu zažívám, užívám, jehlou protkávám. 

Je tedy obraz odrazem mysli? Nebo odraz stává se obrazem? 

 

 

 

19.1.2012 D.M.

February 11th, 2013

029_MODRY_UBRUS

Ubrusy

moje texty

Série nebo cyklus obrazů „Ubrusy“, vznikal a vzniká od roku 2010. Jde tedy o zcela nové obrazy. 

Téma je však v mysli již dlouho (snad vždycky bylo), východiskem je opět samotný podklad, který pochází přímo z prostoru domácnosti jako takové – místa pospolitosti, každodennosti, klidu i střetů, místa rozlitých polévek, umaštěných koleček, vrstev různých barev a vůní. V nepodstatné řadě jde jen o to, kolik pozornosti člověk věnuje očima podložce – ubrusu, když tiše žvýká, mlaská a polyká potravu, někdy v harmonii, kdy jídlo začíná společným poděkováním, někdy tísnivým mlčením, kdy nelze sousto téměř polknout, stejně sklopené oči, stále stejný sklon hlavy a ubrus (LÁSKA)…v tomto momentu vzniká vztah…velmi vážný vztah mezi mnou a mým oblíbeným ubrusem (motivem na něm, jeho stářím, barvou).

V současné době jeden po druhém vytahuji z komody a spotřebovávám je napínáním na rám. Můj vztah k starému ubrusu zaniká, tvořím nový…

Velkou roli při tvorbě jednotlivých obrazů hraje již zmíněný podklad. Jak již je pro mou tvorbu celkem typické, používám barevné bavlnky a vytvářím klasický dvojrozměrný obraz na plátně. U těchto nových obrazů však skutečně udává „tempo“ to, jak je utvořen starý podklad – to znamená, zda je barevný, vrstvený, propracovaný. To, co vzniká, je škála různých pohledů na stejné téma. Některé obrazy jsou monochromní, jen jemně narušuji výchozí strukturu – reakce na bílé ubrusy, jež evokují slavnostní náladu nedělního oběda, křehkost vztahů mezi sedícími u stolu. Některé ubrusy jakoby měly hodně za sebou, jakoby pocházely z nějaké ušmudlané cukrárny – vzniká Velký šedý čtverec – ubrus koberec, láska z kovové niti z nějaké fabriky (nedá se přestříhnout), některé jsou téměř štupované – viz. Čtverec zelený -ubrus na malý stůl pro jednoho zdánlivě všemi opuštěného člověka. Nejsou však všechny zcela jednoduché…květinový motiv .… rozverný ubrus dvou milenců, kteří se netknou ničeho, co mají na stole …barvy, život, tep. 

Příběhy. Vrstvy. Vše vzniká doma, často u TV, často při vaření, často při čekání na někoho, někdy si je beru sebou na výlety (o prázdninách). Některé podšívá babička (84), dokud na to vidí.

Nic víc nic míň. 

D.M. (2011)

 

November 2nd, 2012

037_KRAJINA_VYREZ

Můj komentář k vyšívaným obrazům.

moje texty

 Inspirující tvůrkyně –žena Anna Zemánková,vždycky se mi vybaví její tvůrčí poloha, a to sice – sedící u stolečku na zahradě, možná je na něm káva, usmívá se a vyšívá své fantastické květiny navzdory všem současným tendencím, školeným či neškoleným…ten klid a možnost kdykoliv dílo odložit, zapíchnout jehlu a jít zamíchat omáčku…

….ač lehce školená, snažím se docílit tohoto klidu a rozložení času navlékáním nití do jehly 

– třeba někdy hodně natenko…(čím tenčí nit tím delší čas, potřeba větší síly, potřeba zpomalení, nadechnutí se)

….ženský akt zpomalující běh věcí kolem, navozující atmosféru domácího ticha, trpělivosti, čekání, lásky.

….pokora k prostoru, tak by se dal nazvat pocit, který navozuje asi prvních dvě stě stehů, které ani v nejmenším nedávají  naději, že bude obraz někdy dokončen -běh na dlouhou trať.

Musím se vždycky smát, když vidím „nová média“, která čas přeskakují takovým způsobem, že ani autor sám mnohdy neví,co vlastně udělal nebo kam skočil, těm výsledným efektům, které možná odrážejí aktuální stav, ale ani náhodou nemůžou zachytit  vznikání věcí, ty jemné rozdíly, které završí obraz k definitivní podobě nebo ho naopak pošlou do nenávratna.

…a já chci přesně vědět, která nit udělala poslední tah, nebo která posouvá věc ode dne ke dni… Já jsem ten kdo rozhodne, nikoliv médium. Tento pocit zbožňuji. Je to jediná skutečná existující možná svoboda, kterou mi vymezuje tento dvojrozměrný prostor, a která mi takto způsobuje nezkrotnou radost….prostor pro mě…můj svět…svět nití, čar, svět beze slov, ničím neomezený.

   Expresivní vyjadřování je moje bytostné vyjadřování a jiné snad ani nedovedu, kdybych dělala jídelní servis, bude expresivní, moje dětství bylo totiž tak expresivní, že toto nelze odbourat, tudíž snad existuje jen dvojí možnost : buď mne takto přijmout nebo ne.

 

 Text Věry Linhartové, mě ujistil o podobnosti uvažování:

  

V případě    že by bylo lze zjistit chybu

Znamenalo by   to   že je někde poměrný cíl

     Protože  však  nepředpokládám   cíl  ne-

může  to  být chyba    ale    pouze   chybění

Chyba předpokládá porušení určitého celku

      Chybění je jen to       co by mohlo a ne-

musí nastat     Pochybuji    že bych chybo-

vala        zcela určitě však    když nevytvá-

řím     tedy se aspoň dopouštím chybějícího

:

  

  

 

D.Mikulášková  20.4.2006

 

 

 

November 4th, 2010

032_LUMIX

Pavel Preisner – Daniela M.

napsali o mě

Mám potřebu psát o Daniele Mikuláškové tak, jak si představuju, že ona sama tvoří (marná snaha…). Jak se mi její dílo i její osobnost jeví, vyjevuje. Krátký dopis, dlouhý telefonát, šarm v břitkosti úsudku. Kresba, malba, z rubu na líc vytáhnutého vlákna umístění…Když si prohlížím Danieliny obrazy, kontempluju. Když se je pokouším uchopit, začnu se ošívat. Šijou se mnou všichni čerti.
V prvních plátnech D. M. prováděných jehlou a bavlnkou, v širším slova smyslu krajinách, pociťuju závan fenoménu krajiny u nás nazírané a transformované v díle J. Johna, V. Boštíka, M. Ranného, dále K. Malicha, V. Kokolii. John, Boštík, Ranný jsou autoři, které také ctí Jiří Krtička – malíř, učitel, ale i kamarád D. M. Danielu s J. K. kromě výtvarného umění sbližuje ještě polarita tvrdosti a jemnosti. D. M. rozhodně není submisivní krajkářka ušlechtilých zálib, ale žena se srdcem korzára, co cosi vyšívá. Jiří, malíř promalovaných krajin (redukovaných vnějších a myšlených malováním vnitřních), je jako doma na horách, kde mu jinovatka jiskří ve vousech a čerstvo ještě víc jitří senzitivní mysl.
Výše napsané se týká víceméně školy. Školení. Prostředí, kde je k tvorbě vybízeno, kde se tvorba předpokládá. Při změně klimatu, po ukončení studií (tvůrce jinak něco studuje bezděčně pořád), když už jsme doma, je tomu trochu jinak. Tvorba se stává nutností, nezbytností, snad i posedlostí. Je to jiné chtění než ve škole. Nejčerstvější obrazy D. M., ať už vyšívané nebo na plátno malované, jsou výsledkem souběžných procesů. Práce u televize. Činnost, kterou zná hodně lidí, málokdo však dokáže to, co Daniela. Některé tyto výtvory mohou upomínat vizuálně i způsobem svého vznikání na díla označovaná ART  BRUT, ale projev D. M. má jiné kořeny.
Výchozím bodem pro malby se stává téměř náhodně vybraná, vyvolená fotka z knihy či časopisu. I když. Náhody v počínání neustále tvořících našinců nejsou zas tak náhodné. Podle figurálních fotopředloh nebuduje D. M. hlavu nebo postavu malířsky konstruktivně, ani ji rozmáchle nedeformuje. Ona spíš magickým zdobením (bez zdobnosti pro zdobnost) pokrývá tvář, tělo skvrnitou pokožkou – vzorec na povrchu je klíčem k vnitřnímu světu takto zpodobeného. I vyšívané obrazy z poslední doby, vznikající coby interpretace fotografií, koketují s obývákovou, kuchyňskou magií. Zaklínáním. Zkrátka, od těch prvních vyšívaných artefaktů k těm nejnovějším se trochu změnila východiska. Dřívější vyšívání krajin skvěle konkurovalo malbě či kresbě autorů v tomto žánru kovaných. Dnes barevnou „živou“ tkání na konfekčním tkaní podává zprávy z paralelních světů. A přibyly mandaly.
Zprávy z divočiny. Té divočiny, která je v každém z nás (jak se o tom mluvilo na mezinárodní konferenci „Divočina jako fenomén integrální kultury“ v květnu 2002 na zámku Klenová, což byla doprovodná akce k výstavě „Divočina – příroda, duše, jazyk“). Od Petra Veselého k Anně Zemánkové.

Teď se mi málem přetrhla nit. To z těch mandal jde jednomu hlava kolem. Podle V. Boštíka je obraz silové pole.V. Boštík – vesmír, světlo. D. Mikulášková – vlákna. Vodivá. Nevím přesně, co vodí. Ale to, co ta vlákna brázděním našeho oka cikcak dávají dohromady, to, co nám před zraky skoro bzučí, není jen tak uvězněno v rámu. Ta věc se před námi staticky děje.

Záclona, dečka, povlečení. Textilie, které mají pokrývat, zakrývat, stínit, znejasňovat se stávají podkladem pro pitvu. Pro odkrytí vzorce krajiny, jindy do plochy redukovaného kokonu – obalu po židli. Měkkost, tvrdost. Poddajná linie barevné nitě tahem ostrá, tvrdá. Vzor, technického nákresu krása, víceznačný klikyhák.
Jsou ve výtvarném umění tendence nazývané procesuální. Ty obrazy často mluví: podívejte, jak jsem procesuální, chovám v sobě celý ten poctivý proces. Není tomu tak u Daniely. Jsou v současném výtvarném umění tendence nazývané současné. Na webových stránkách představujících to současné mladé umění jsem viděl i leccos vyšívaného. Avšak šití bylo buďto navíc nebo jen jako ozvláštnění. Rarita, kuriozita… Vyšité píchání, či tak něco… Chtění, snaha a dovednost. V dílech D. M. spatřuju krásu, rukodělnou eleganci bez příkras – při pohledu na tu její ruční práci nebolí diváka ruce. Její obrazy můžete uvidět najednou anebo je okem rozplétat. A jsou jako autorka sama. Silné a jemné…

February 11th, 2010