Author: Daniela Mikulaskova

Sedm let myslím v nitích. 

Jak: 

Myšlenky jsou tenká vlákna, která jedno po druhém vytváří pole obrazu. Aby se takto stalo, je nutné zpomalit dech a téměř vypnout mozek. Myslím tím, pokusit se zastavit tok myšlenek, tu vnitřní nepřetržitou řeč, chtění, toužení, přemítání, hodnocení nebo se aspoň  pokusit o ztišení. Nitě, jejich tloušťka, tenkost, barva, dohromady dávají nekonečnou řadu možností.

Pohybem ruky mysl vytváří nití vlákno po vláknu obraz.

 

Moment prázdna:

Místo, kde není možné dopředu vědět, co vzniká – vznikne, neboť to nevidíme a ani netušíme, protože vrstvení nití je tak pomalý proces, že jedna niť nemůže vystihnout – setkat se s rozumovým záměrem, ať je jakkoliv dlouhá. Nejdůležitější fáze je právě toto prázdné tiché vrstvení, těžko říct zbavené očekávání (jako by rukou hýbal někdo jiný).

 

Klíč:

To je ono dobrodružství, které chvíli – věčnost, nenese vůbec nic – totální prázdno, propad,

(několik čar z nití a zase znovu navlékání nové niti, oko sledující zkoumavě to, co velice pomalu začíná utvářet určitý tvar nebo nějaké barevné pole).

 

Sepnutí mozku:

Oko zachycuje tvar, v barevném poli objevuje krajinu, ptáka, lodě, obličeje. Mozek spíná, spojuje se s vnitřním světem. Dostavuje se radost. Tento proces by se možná dal pojmenovat: Děkuji – vím. Záměr, který na počátku neexistoval, existuje, jen se  posunul v čase.

 

Závěr:

Pak už se obraz stává cappuccinem, jazzovou skladbou, kterou si velice pomalu zažívám, užívám, jehlou protkávám. 

Je tedy obraz odrazem mysli? Nebo odraz stává se obrazem? 

 

 

 

19.1.2012 D.M.

Série nebo cyklus obrazů „Ubrusy“, vznikal a vzniká od roku 2010. Jde tedy o zcela nové obrazy. 

Téma je však v mysli již dlouho (snad vždycky bylo), východiskem je opět samotný podklad, který pochází přímo z prostoru domácnosti jako takové – místa pospolitosti, každodennosti, klidu i střetů, místa rozlitých polévek, umaštěných koleček, vrstev různých barev a vůní. V nepodstatné řadě jde jen o to, kolik pozornosti člověk věnuje očima podložce – ubrusu, když tiše žvýká, mlaská a polyká potravu, někdy v harmonii, kdy jídlo začíná společným poděkováním, někdy tísnivým mlčením, kdy nelze sousto téměř polknout, stejně sklopené oči, stále stejný sklon hlavy a ubrus (LÁSKA)…v tomto momentu vzniká vztah…velmi vážný vztah mezi mnou a mým oblíbeným ubrusem (motivem na něm, jeho stářím, barvou).

V současné době jeden po druhém vytahuji z komody a spotřebovávám je napínáním na rám. Můj vztah k starému ubrusu zaniká, tvořím nový…

Velkou roli při tvorbě jednotlivých obrazů hraje již zmíněný podklad. Jak již je pro mou tvorbu celkem typické, používám barevné bavlnky a vytvářím klasický dvojrozměrný obraz na plátně. U těchto nových obrazů však skutečně udává „tempo“ to, jak je utvořen starý podklad – to znamená, zda je barevný, vrstvený, propracovaný. To, co vzniká, je škála různých pohledů na stejné téma. Některé obrazy jsou monochromní, jen jemně narušuji výchozí strukturu – reakce na bílé ubrusy, jež evokují slavnostní náladu nedělního oběda, křehkost vztahů mezi sedícími u stolu. Některé ubrusy jakoby měly hodně za sebou, jakoby pocházely z nějaké ušmudlané cukrárny – vzniká Velký šedý čtverec – ubrus koberec, láska z kovové niti z nějaké fabriky (nedá se přestříhnout), některé jsou téměř štupované – viz. Čtverec zelený -ubrus na malý stůl pro jednoho zdánlivě všemi opuštěného člověka. Nejsou však všechny zcela jednoduché…květinový motiv .… rozverný ubrus dvou milenců, kteří se netknou ničeho, co mají na stole …barvy, život, tep. 

Příběhy. Vrstvy. Vše vzniká doma, často u TV, často při vaření, často při čekání na někoho, někdy si je beru sebou na výlety (o prázdninách). Některé podšívá babička (84), dokud na to vidí.

Nic víc nic míň. 

D.M. (2011)

 

 Inspirující tvůrkyně –žena Anna Zemánková,vždycky se mi vybaví její tvůrčí poloha, a to sice – sedící u stolečku na zahradě, možná je na něm káva, usmívá se a vyšívá své fantastické květiny navzdory všem současným tendencím, školeným či neškoleným…ten klid a možnost kdykoliv dílo odložit, zapíchnout jehlu a jít zamíchat omáčku…

….ač lehce školená, snažím se docílit tohoto klidu a rozložení času navlékáním nití do jehly 

– třeba někdy hodně natenko…(čím tenčí nit tím delší čas, potřeba větší síly, potřeba zpomalení, nadechnutí se)

….ženský akt zpomalující běh věcí kolem, navozující atmosféru domácího ticha, trpělivosti, čekání, lásky.

….pokora k prostoru, tak by se dal nazvat pocit, který navozuje asi prvních dvě stě stehů, které ani v nejmenším nedávají  naději, že bude obraz někdy dokončen -běh na dlouhou trať.

Musím se vždycky smát, když vidím „nová média“, která čas přeskakují takovým způsobem, že ani autor sám mnohdy neví,co vlastně udělal nebo kam skočil, těm výsledným efektům, které možná odrážejí aktuální stav, ale ani náhodou nemůžou zachytit  vznikání věcí, ty jemné rozdíly, které završí obraz k definitivní podobě nebo ho naopak pošlou do nenávratna.

…a já chci přesně vědět, která nit udělala poslední tah, nebo která posouvá věc ode dne ke dni… Já jsem ten kdo rozhodne, nikoliv médium. Tento pocit zbožňuji. Je to jediná skutečná existující možná svoboda, kterou mi vymezuje tento dvojrozměrný prostor, a která mi takto způsobuje nezkrotnou radost….prostor pro mě…můj svět…svět nití, čar, svět beze slov, ničím neomezený.

   Expresivní vyjadřování je moje bytostné vyjadřování a jiné snad ani nedovedu, kdybych dělala jídelní servis, bude expresivní, moje dětství bylo totiž tak expresivní, že toto nelze odbourat, tudíž snad existuje jen dvojí možnost : buď mne takto přijmout nebo ne.

 

 Text Věry Linhartové, mě ujistil o podobnosti uvažování:

  

V případě    že by bylo lze zjistit chybu

Znamenalo by   to   že je někde poměrný cíl

     Protože  však  nepředpokládám   cíl  ne-

může  to  být chyba    ale    pouze   chybění

Chyba předpokládá porušení určitého celku

      Chybění je jen to       co by mohlo a ne-

musí nastat     Pochybuji    že bych chybo-

vala        zcela určitě však    když nevytvá-

řím     tedy se aspoň dopouštím chybějícího

:

  

  

 

D.Mikulášková  20.4.2006